Podle nejnovějšího průzkumu z roku 2011, trpí jen v České republice nadváhou cca 34% obyvatelů a dalších 21% již řadíme do kategorie obézních.(1). V porovnání s výsledky předchozího průzkumu z roku 2008 se míra obezity obyvatelstva nejen nezmenšila, ale bylo dokonce pozorováno mírné zvýšení.

S přihlédnutím na globální popularizaci tzv. zdravého životního stylu (různé diety, cvičební programy, …) a snahu o reedukaci potravových návyků obyvatelstva se výsledky výzkumu hodnotí negativně. Nejčastějším důvodem, proč kampaň nezabírá je zejména neschopnost lidí dlouhodobě setrvat u nově sestaveného jídelníčku. Příčina přitom často tkví pouze v nesprávné aplikaci diety, konkrétně ve snaze o prudkou, nárazovou změnu k lepšímu.

Mezi základní dietní chyby patří intenzivní redukce kvantity potravy. Když organizmus nedostává exogenní formou dostatek substrátů pro fungování vlastního energetického metabolizmu, začne využívat svých zásob. V rozsahu prvních 8 až 12 hodin se jedná zejména o jaterní glykogen. Z dosud napsaného vyplývá, že u delšího hladovění dochází postupně k poklesu glykémie, tj. k poklesu hladiny glukosy v krvi. To stimuluje produkci pankreatického hormonu glukagonu, který uvolňuje z tukové tkáně volné mastné kyseliny, které jsou zpracovány v procesu β-oxidace. V případě potřeby dalšího energetického substrátu dochází ke tvorbě ketolátek.

Když člověk po takovéhle periodě hladovění nakonec přijme potravu (v podmínkách střední Evropy velice často na podkladě škrobu), dochází k intenzivnímu hormonálnímu pochodu. Pankreatické β-buňky začnou po stimulaci glukosou uvolňovat a syntetizovat peptidový hormon inzulin. Fyziologickým účinkem tohoto hormonu je ukládání volné glukosy do tkání. Lidský organizmus, jako celo-vztažně integrovaný systém je v otázkách regulace metabolizmu hodně rychle přizpůsobivý a flexibilní. Při předchozí nesprávně aplikované hladovce se mozek nastavil do stavu „nedostatku“ a tudíž má tendenci stimulovat metabolizmus organizmu k přípravě na další období střádaní.

 Po prudké nárazové sekreci inzulinu způsobené příjmem potravy s vysokým glykemickým indexem, tudíž dochází k intenzivním pochodům „uklízení“ glukosy do tkání, následkem čehož se rozvíjí 2 až 4 hodiny po jídle stav označovaný jako „postprandiální hypoglykemická epizoda.“ Ta je provázena řadou příznaků, nejčastěji hlad, svalová slabost, studený pot, porucha jemné motoriky či snížena psychická výkonnost. I když se tento jev do cca 30 až 60 minut upraví, u lidí s nadváhou zvyklých na určitý standard nasycení představuje tento stav stimul k příjmu další potravy. Uvedené symptomy si lidi často nesprávně interpretují jako projevy nemoci a racionálně si odůvodňují, proč by s danou dietou nemněli pokračovat.

Významnou roli v selhání dietní terapie hraje také skupina neuronů velkého mozku, označována jako nucleus accumbens, která se funkčně řadí k limbickému systému. Tohle jádro, lokalizované na ventrální straně bazálního ganglia – nucleus caudatus, bývá označováno jako tzv. centrum libosti. Je pro něj charakteristické, že celá řada látek (nikotin, kokain, amfetamin, …) jej stimulují pomocí neurotransmiteru dopaminu. V podstatě obdobným způsobem působí na ncl. accumbens i cukr z potravy. U obézních lidí, pro které je často charakteristický zvýšený příjem sacharidů (hlavně technicky zpracovaných) dochází k časté stimulaci ncl. accumbens s následným libým pocitem. Jádro je tudíž hyperexcitováno. Organizmus na tento stav reaguje zmenšením počtu dopaminergních receptorů mechanizmem tzv. down-regulace. Tím ale vzniká začarovaný kruh, protože snížený počet receptorů znamená sníženou excitaci jádra, což se mozek snaží kompenzačně dorovnat zvýšeným příjmem sladké potravy.

Z výše uvedeného vyplývá, že proces hubnutí musí respektovat biochemickou skladbu individua, nesmí být nárazový, ale naopak by měl působit kontinuálně. Důvody proč lidi často selžou u diety jsou většinou způsobené narušením vnitřních metabolických a chemických pochodů.

Milan Chudada